povídky-kazma:

Vysvětlení postav vystupujících

Akastus Kolja – genai, občasný hybatel věcí dějících se
Alver – wraith, arcigenerál, což znamená nejmocnější v celé Velké alianci, budí hrůzu, ať jde kam jde
Becket – skotík, doktor na Atlantisu, simpatizuje v terénu s jakýmkoliv jiným druhem léčby, má na Ronnona hodně velký vliv, nikdo neví jak to
Duamutef – goauld, syn Hóra, jedna ze dvou hlavních postav figurujících v dění v Pegasu (a nejen tam)
Hors – goauld, ne Hór, jak se někdy chybně udává, píše ekonomiku, zařizuje hladké procházení obchodů s jinými rasami, mluví mnoha jazyky
Kazma – wraith, jeden ze dvou co tiše udává chod Pegasu a v budoucnu pak všech wraithů ve Velké alianci
Koska – wraith, bývali Kazmův spolužák, jeden z řidičů Draka, má dost vedlejších drobných úloh
Maab – wraith, nejvyšší v alianci, rozhoduje o osudu každého mávnutím ruky
McKay – tau´ri, nejarogantnější prase v Pegasu, nikdo z mimozemských ras ho nemá rád a je často terčem posměchu inteligentnějších wraithů
Nimue – wraith, královna, budoucí Nejvyšší
Ronnon – Sateda, velmi oblíbený bežec, není wraitha, který by o něm neslyšel alespon z doslechu, prý má totiž sílu jak wraith, několikrát se k bežcům nedobrovolně vrátí, nejvíce ho štve, že ho pravidelně chytá Kazma a Zalryn
Shani – wraith, královna, nedovolí si na ni ani Nejvyšší
Shepherd – tau´ri, další z oblíbených terčů, bohužel i něco zmůže, takže ne tak častý
Šakal – goauld, první muž Duamutefa, má sílu jak wraithi, kteří si z něj dělají srandu, že se jmenuje Šakal Dex, celá přezdívka mluví za svoje
Todd – wraith, druhý největší hajzlík ve vesmíru (hned vedle Kazmy), rád naoko spolupracuje s Atlantisem, oddaný generál královny Shani
Zalryn – wraith, dokáže porazit i wraithského vojáka, bicáky má jen asi jak Grygarová, ale skrývá se v ní velká síla, královna
Zoko – wraith, drogový dealer, velmi oblíbený úplně všude, má nádherné dlouhé lány marihuany a pořád s nimi kšeftuje

Loďky

Drak – jediná wraithská co má štíty, okáže mávat obrovskými křídly a vypadá věrně jako drak, přesto má pohyblivost takovou, že by se za ni nemusela stydět ani šipka
Hatak – oblíbené plavidlo a mezi goauldy i oblíbené platidlo
Hive – je možné napěchovat až třemi Velkými baterkami (ZPM), víc se nikomu nechce, neboť baterky, se vyrábí hodně dlouho
Stíhačka smrti – není jaffy, co by s ní neuměl zacházet
Šipka – není wraitha, co by ji naboural, pokud by zrovna nebyl pod vlivem nějaké drogy, nebo něčeho podobného




Todd

Jsou lidé, kteří se po určitém čase vytrácí z našeho života a z života těch ostatních a jsou takový, kteří se do něj zpátky vrací. Jednou z takových bílých vran, byl i wraith zvaný Todd, avšak mezi většinou ze své rasy byl známí spíše jako největší hajzlík v galaxii, hned vedle mě. Bylo to v době, kdy jsem byl jen generál a Nimue jen královna, ještě před druhou ozbrojenou potičkou s Velekrálovnou, což bylo dávno, ještě pořád v době, kdy o nás Duamutef nevěděl skoro nic.

„Šakal, ta velká korba od Duamutefa, volá, volá, no tak mu to sakra zvedni jinak ti nedá pokoj. Šakal, ta velká korba.....!“ Kazma měl zrovna hudbu na uších, ale přesto nepřeslechl naléhavé vřískání hologramu.
„Nějaký problém ?“ Zeptal se automaticky, pak si to uvědomil, ale už bylo pozdě. Přímo k věci mluvící První muž Duamutefa ho předběhl :
„Velký.“ Chvíle odmlky:„Už dorazil Císař ?“ Měl, jako obvykle kamenný výraz.
„Toho bych si všiml, né ještě nedorazil, něco v nepořádku ?“
„Zatím ne, zjevně je to jen můj přístup k přesnosti, ale už se půl hodiny přesčas neozval, tak se ptám jestli náhodou nezapomněl.“
„Kdyby dorazil, zavolám, není nutno obavy.“ Položil to a znova zapnul hudbu. Dělal, že je mu vše jedno, ale zachvílí mu to nedalo a začal hledat Duovy myšlenky. Ponořil se do sebe a rozhodil sítě. O chvíli pozděj sebou leknutím škubnul a spadl z křesla. Když sahal ze země po hologramu a v kontaktech hledal číslo, byl už pevně rozhodnut. Šakal nebyl na příjmu, namluvil mu tedy vzkaz. Bohužel přehlédl fakt, že jediný kdo umí mluvit alespoň trochu wraithsky, je obvykle nezastižitelný.

Duamutef vyrazil na malou, přátelskou návštěvu ke Kazmovy.Bohužel nechal hypermotorům odpočinout ve špatném místě, a tak ho při jedné z přestávek zajal Akastus Kolja, genai. Omráčil jej, když se probral, byl v cele na nezámé planetě, netušil ani, kde by mohl být, jeho smysli ho zrazovali, ale něco ucítil, něco znepokojujícího. Pak, jako by mu v hlavě vybouchlo tísíce skleněných lahví, které vypil, když se vzpamatoval z mentálního výbuchu, rozkoukal se kolem sebe, nejdřív viděl temno, a pak si uvědomil, že sedí úplně jinde, než ležel před chvílí a je pevně přivázaný. Před ním stál postarší člověk, ve volnějším tmavém oblečení se skoro šedivými vlasy a fousy.
„Omlouvám se za nepohodlí, ale nejsem žádný šlechtic, nebo něco podobného, jsem jen plebejec, jež nezažil honosnost paláců, a tak vám nemou tento komfort nabídnou, i když proč bych to dělal ? Když vás vězním ?“
„Myslíš, že si budeš triumfu užívat dlouho ? Mám vlivnější přátele než o jakých se ti kdy zdálo..“ Začal.
„Velmi schopné jednotky, všiml jsem si, bojující až do konce. Asgardé nemají v této soustavě žádnou moc a navíc nemají v těchto místech žádné základny, o kterých by se dalo hovořit. O vašich wraithských spojencích bych si dovolil pochybovat, neviděl jsem, že by byli schopni starat se i o jiné než o sebe.“
„Blbost ! Znám je dost dobře na to, abych si mohl domyslet co ti udělají za tohle.“ Vsadil Dua, nedovolil si, aby se mu do hlasu vkradla nejistota, ale Kolja měl zjevně pevný názor. Hlas sladký jako med, ale odporný, jak stvůra:„Císaři, a co za to, že tu držím wraitha proti jeho vůli ?“

„Hors, né Hór, Hors, taky má něco společného s Duamutefem, ale neptej se mě co, ale každopádně volá, on volá, tak ho zvedni. Hors, né Hór, Hors.....“
„Hologram pitomej,.....Už ti to Šakal řekl ?“ Zeptal se ho bez obalu. S Horsem si velmi blízce rozuměli.
„Zrovna jsem to dopřekládal. Jen mi řekni, co znamená: Neklevreun crakuz rbciu ?“
„Zavolej hned, volně přeloženo. Ještě se neozvali vyděrači ?“
„Ne. Ale pokud můžeš tak přijeď. Možná, že ho znáš lépe než my, tak nám můžeš pomoci.“
„Půl hodinky.“ A položil to.
Existují lodě, které jsou klenoty národa, nebo menších skupin, ať si myslíte co chcete, vlajkovou lodí Nimue nebyl Hive, ale Drak. Měla podobu obřího draka a vědělo se o ni, že má kromě roztodivné výzbroje i štíty a mávající křídla, nemluvě o asgardských hypermotorech. Největší problém je vždycky ten, sehnat celou posádku, nebo alespoň část, jako třeba dva zbývající řidiče. Naštěstí Koska byl střízliví a na Zoka měli svůj způsob, jak ho vystřízlivět během několika vteřin. Nastalo ještě trochu problémů s letovým povolením od Nimue, naštěstí zabrala na to co obvykle, takže jak řekl, do půlhodinky vyskočili z hyperprostoru nad Dakar. S velkou drzostí a seběvědomím je chtěli zastavit Stíhačky smrti a ha´taky. Netrvalo dlouho a pustili je bez protestů na přistávací plochu. Dole už čekal neklidný Hors a kamenný Šakal. Kazma a Koska vyšli jako obvykle z lodi a ta se zavřela.
„Pořád nic ?“ Zeptal se Kazma, když přišli blíž.
„Ještě ne, pojďte dovnitř, je tu vedro i na mne.“
Vevnitř byl oproti venku příjemný chládek, to tou klimatizací. V hlavním sále, měli velkou obrazovku, na kterou se přijímali nesoukromé a konferenční hovory. Uprostřed sálu, bylo třináct křesel, kolem mnoha-úhlého stolu.
“Duamutef zjevně zkřížil zákony Pegasu a goauldů.“ Poslal Koska telepaticky.
“Znáš mě, proti tomu já nic.“
“To ještě tak, abys neschvaloval vlastní loď, to by bylo hodně divný i na nás.“
„Sedněte si někam.“ Řekl Šakal, a tak se posadili co nejblíž obrazovce.
„Co víme o tom Koljovy ?“ Zeptal se Hors.
„Spoustu nepodstatností.“ Poškrábal se Koska na bradě.
„To podstatné je, že chtěl být genaiským vůdcem, ale zrušil mu to jeden z jeho lidí, vyhnali ho, zjevně chce něčeho dosáhnout, ale netuším čeho. Co o Koljovy vím jistě, že se ještě dneska ozve....Teď.“
„Cože ?“ Nechápal Hors. Ozval se skřiplavý tón. Šakal přešel ke stěně a zmáčkl jedno z mnoha tlačítek, jako na domácím telefonu.
„Mluv !“ Rozkázal.
„Akasus Kolja, genai. Přepojuji.“ Ozvalo se. Černá obrazovka se zazrnila a objevil se na ni obličej genaie, s prošedivělými vlasy a vráskami věku.
„Zdravím.“ Řekl prostě a čekal na odpověď. Mluvení se ujal Hors.
„Já vás moc ne. To vy vězníte Císaře ?“
„Můžu se zeptat s kým mám tu čest ?“
„Hors a nevyhýbejte se otázce.“
„Ano já.“
„Co po nás chceš ?“ Zeptal se bezbarvým hlasem Šakal.
„Jen drobnost, malou bezvýznamnou drobnost. Vy jste ?“
„První muž.“ Odvětil stroze: „Varuji tě, zabiješ ho, zabiju já tebe.“
„Bojím se.“ Pousmál se Kolja: „Zde váš vládce.“ Uhnul z úhlu kamery, za ním seděl svázaný Duamtef. Z očí mu čišela dezorientace.
„Stane se mu něco smrtelného, jestliže...“
„Jestliže ?“ Zeptal se Hors.
„Chci genaiský lid.“ A bylo ticho. Nikdo chvíli nemluvil.
„Co si o sobě myslíš ? Jako že řekneš, chci celou rasu a my ti ji sklidíme a přineseme ?“ Nechápal Šakal, v hlase drzost.
„Poučte se od wraithů. Sklidí všechny a přenesou je z jinama jinam. Jsou to přece vaši spojenci nemílím-li se, což jako že se nemýlím. Takže když se budete snažit, zvládnete to, jelikož, sice se mi to nelíbí, ale wraithi a genaiové mají něco společného.“
Kazma nahodil pohled plný zájmu, něco ve stylu.Co ?????
„Nemají rádi, když jim vládne někdo slabý, nebo vůbec nikdo. Chcete spolupracovat ? Nebo nechcete ? Pak vás ale musím upozornit, že za váš odpor bude on trpět. Rozmyslete si to, za tři hodinky se ozvu.“
„Co můžeme čekat, že se Duovy stane, když nebudeme souhlasit ?“ Zeptal se Šakal
„Prakticky všechno, kdyby tam stál Janus, tak ti to řeknu s přesností troufám si říci i na milimetry, ale Kolja.....“
„Může mít v záloze cokoliv, od skřipce po laser.“ Doplnil Koska Kazmu, ovšem to co měl Akastus na mysli, si nedokázali představit ani ve snu, nebo možná tam jo.

Když skončil přenos, odvázali Duamutefa a donutili ho si lehnou na záda na zem.
„Co tím sledujete ?“ Zeptal se. Kolja se zašklebil. Otevřely se dveře, slyšel kroky a vlečené tělo. Pak se v jeho zorném poly objevili dva namáhající se vojáci. Bílé vlasy ? Zlomek chvíle nad tím přemýšlel, pak vedle něj dopadlo tělo, natočil hlavu a málem se mu povedlo vyskočit z kůže. Wraith. Ve zuboženém stavu. Všiml si, že má na pravé ruce něco jako kovovou rukavici, řetězy na rukou i na nohou a tetování kolem levého oka. V očích měl skrocenou divokost, nenávist a hlad. Vojáci velmi rychle a opatrně sundali kovovou rukavici a .....
Když přišel Dua k sobě, cítil se velmi mizerně, bolelo ho celé tělo a cítil, jako by ho něco opustilo. Dotkl se hrudi, kterou měl jako v ohni, zasyčel, na prstech měl krev, vlastní.
„Tohle by měli zakázat.“ Zasýpal a snažil se pohnout s tělem, šlo to pomalu, počítal si o kolik je starší, asi ne o moc, ale bolelo to tak, že až nesnesitelně. Najednou ucítil něčí přítomnost. Rozhlédl se, temno a nějaký tauŕi z Atlantisu, se zájmem ho pozoroval.
„Nevypadáš dobře.“ Řekl: „Můžu ti nějak pomoc ?“
„Vrať mi spátky co mi ta bestie vzala.“
„To bohužel, kdo jsi ?“
„Jaffa, jestli víš co to je.“ Napadlo ho, aniž by to zvážil: „A ty si ten z Atlantisu, což znamená.....“ Duamutef neměl sice sílu na pohyb, ale dost síly na to, aby sundal řamen a kovovou částí přepůlil celu napůl, tak, že měl každý půl cely a půl a půl okna do vedlejších cel: „Ty budeš tam, já tady, překročíš to, dostaneš.“
„Jakým právem ?“ Zaptal se dotčeně.
„Právem mého zdravého rozumu a života.“
„Tady žiješ teda super život, když seš za mřížema.“
„Hned co se zvládnu postavit, rozmlátím mu to tady celé.“ Zahlásil Duamutef sebevědomě. Z vedlejší cely se ozval unavený, hluboký hlas, přesto nesl náznak smíchu: „Zbytečně by ses unavil. A to si ten vedle nepřeje.“ Mezi slovy dělal pomlky, jako by ho mluvení ještě více vysilovalo.
„Kdo jsi ?“ Zeptali se oba naraz. Chvíli bylo ticho, pak začal tajemný něco říkat, nebylo to nahlas, ale bylo to zřetelné: „Neustoupím žádné bitvě,
nemám soucit s poraženými
a slitování s nepřáteli....“
Dua přemýšlel, kde to jen slyšel, nebo něco co by se tomu podobalo.Přemýšlel a přemýšlel, nakonec si vzpoměl.
„Uctívač !“ Vykřikl, a pak toho zalitoval. Shepherd sebou škubnul.
„Uctívač ?“ Nevěřil a vrtěl hlavou.
„Ano.“ Řekl neznámý: „V Pegasu uctívá wraithy každý třicátý. Není to nic divného, zaručí vám to spoustu věcí.....“
„Ale wraithi lžou a neplní sliby, jsou krutí a bestiální !“ Skočil mu do řeči.
Neznámý se ohradil velmi ostře: „Co proti nim máš ? Jsou jiní. To je vše. Mají odlišnou kulturu, ale byli tu před vaši expedicí a krom toho všeho, jsou nejmocnějšími v galaxii. Jsou věční, byli a budou tady.“ Poslední větu řekl zamyšleně a skoro jako zbožné přání. Nastalo ticho. Přišli čtyři vojáci. Omráčili Duamutefa, ale odvlekli si jeho společníka v cele. Za deset minut byli zpět, tedy jen dva. Vlekli mezi sebou Shepherda, který nesl všechny známky toho, že se na něm nachvíli nakrmil wraith. Hodili ho do cely a donutili Dua, aby se pohnul.

„Spojení navázáno.“
„Slyšíte mne ?“ Zeptal se se zájmem.
„Zajisté slyšíme i vidíme.“ Odvětil Hors.
„Půjdu k věci. Jak jste se rozhodli ?“
„Ani nás nehne.“ Zahlásil Šakal.
„A co pokud řeknu, že....“ Odstoupil od kamery. Srdce málem neustrnula, protože spatřili Duamtefa, přivázaného a s roubíkem, ale na vyskokou postavu v černém, odraném kabátě s dlouhými, bílými vlasy.
„To nemyslíte vážně ?“ Vytřeštili oba oči. Neotočili se dozadu za sebe, kdyby to udělali, zjistili by, že wraithi jsou vyděšeni, i více než oni.
„Jaké je vaše stanovisko teď ?“ Pousmál se.
„Nikdy.“ Řekl Šakal pevným hlasem, tak pevným jako skála. Kolja dal znamení svím vojákům a ti sundali kovovou rukavici z wraithovy ruky.....A ten se začal krmit. K jeho smůle, ale ne příliš rychle, takže si nestihl urvat tolik kolik potřeboval, nebo chtěl, dostal elektrický šok, takový, až trhnul hlavou a poodhalil těm na druhém konci část svého obličeje. Koska třískl hlavou o stůl, až se palác otřásl.(Skoro)
„Jsou třeba asi tři hodiny, aby obětované tělo mělo co nejvíce času na zpomatování se, urovnejte si to v hlavě.“ A ukončil přenos.
Koska nebyl při vědomí. Kazma měl hlavu v dlaních a tiše si něco šeptal ve své mateřštině a Hors se Šakalem na ně tiše zírali a v hlavě měli zmatek.
„To prostě není možné, vždyť.....To není možné....“
„Ty toho wraitha znáš Kazmo ?“
„Ano Horsy znám, nebo spíš lépe řečeno, znal jsem.“
„A kdo to je ?“
„Ten největší grázl v galaxii, hned před ním.“ Zašeptal Koska a ukazoval na druhého wraitha: „Jmenoval, nebo spíš jmenuje se Todd, v našem jazyce Gwem, což volně přeloženo znamená přinejlepším Had. Se všemi odpornými vlastnostmi, ketré se tomuto zvířeti připisují. Ale v momentě, kdy zrovna nedělal v politice, byl to výborný kámoš k nezaplacení. Jinak v poslední politickém místě je zaznamenán jako generál královny Shani....“
„Jak zmizel ?“
„Vyhnala ho Mabb, protože chtěl proti ní vést vzpouru. Zmínil se o tom jednou přede mnou, ale někdo nás slyšel, nevím kdo, tak to udali Alverovi , a ten zařídíl, aby ho vyhnali, nejen z galaxie, ale i z celé rasy, je to vyděděnec.“
„A co by s ním bylo teď, kdyby jste ho našli Kazmo ?“ Zeptal se Šakal.
„Nevrátil by se k nám, nesmí. Mohl by zpět jen pod podmínkou, že by se změnil režim, o což se brzo pokusím.“
„Jak to chceš dokázat ?“ Zajímal se Hors.
„Použiju Toddovy a svoje plány, bude to muset jít rychle, pomoc přislíbylo už několik velkých královen, chtěl jsem využít toho, že přijede Dumutef a zaptat se ho, jestli nechce něco změnit, naše půda je totiž bezpečná, alespoň zatím, i když teď mi Kolja zkřížil plány, bude se to muset vyřešit.“
„Můžeme zkusit.....“ Kazma se zatvářil, jako že zvažuje něco smrtelně nebezpečného.
„Ne !“ Zaprotestoval Koska. A v tu chvíli začala hádka.
„Tog gezraktos by zdr n a vamtue kes torana ku z ranku.“ Vrčel Kazma.
„Piart fkoc dbharku padhjo quen weda.“ Koska se nechtěl zjevně dát. Hors zašeptal Šakalovy: „Každý mluví v jiném dialektu, ale navzájem si rozumí, je to úžasné.“
„To nevím, rozumíš jim vůbec co říkají ?“
„Nestíhám to.“ Chvíli zase mlčeli.
„.....Quežbož gríšaš.“ Kapituloval Koska.
„Tomu jsem rozumněl.“ zašeptal Šakal. Kazma se díval s omluvnou tváří na Kosku, věděl, že to pochopí, jako jeden z mála.
„Vím co se musí udělat jestli ho chcete najít, je to jedna z možností, nepoužívá se často, jelikož je nevyspitatelná, jak říká Koska.“
„Otázka zní, je účiná ?“ Zajímalo Horse.
„Neplete se, ale bude proveditelná až při dalším.....“
„Chápu Kazmo, jdu pro něco k pití.“ Odešel ze sálu. Rozhostilo se těžké ticho. Dusivé. Nepříjemné.

Duamtef doufal, že se mu co nejdřív rozskočí šiška. Bolest, která se k němu dostavila, když ho vlekli po podlaze, byla nesnesitelná, ale zvládl to. Ležíc v cele, tiše rozdýchával šok, ten naproti už byl skoro při vědomí. Z vedlejší cely se ozýval šepot, který se po chvíli změnil v hlasitou větu.
„Věř mi, čím dřív se přestaneš bránit, tím dřív zemřeš a tím míň zažiješ bolesti. Říká.“
„Pojď sem a já ti otisknu pěst na oko, abych měl klid, to mu řekni.“ Zavrčel: „Ale jesti chce mermomocí poučovat, tak se ho zeptej zná-li Kazmu a nezná-li ho, tak ať mlčí, protože v tu chvíli na něj nejsem zvědaví.“
„Generál Kazma ?“
„Tak nějak.“ Z vedlejší cely se ozvalo zlobné syčení. Pak bylo chvíli ticho.
„Zná ho, ale není z toho zrovna nadšen, že se na něj ptáš.“
„Teď se mu to hodí, protože jinak bych se s ním nebavil. Řekni mu, že chci vědět, jak je tu dlouho, jak se z tadyma dá dostat....“ Následné ticho bylo velmi dlouhé, Duamutef se skoro bál, že ho nějak urazil, protože s wraithy jeden nikdy nevěděl.
„Je tu již velmi, velmi dlouho. Zná to tady, ale pochybuje, že by z toho něco měl.“
„Jak měl, život by měl..“ Prohlásil Shepherd
„Pro vyhnance vlastní rasy, není nikde v galaxii místo.“ Zavrčel: „Přišli mu na vzpouru.“
„Vím toho o nich sice málo,ale vím...aaaach.“ Vykřikl bolestí, hruď se stále hlásila o slovo.
„Máš pořád bolesti.“ Poznamenal uctívač.
„Mohlo to být horší.“ Odvětil stroze, ale to byla chyba.
„Jak horší ?“
„Zastavili ho, dali mím lidem více času mě najít.“
„Ale zopakují to, tolikrát, dokud tvý lidé neskontaktují wraithy na pomoc s přemístěním genaiu.“
Duamutef se zarazil, sice ho bolest ochromovala stále na novo, ale nezabránilo mu to myslet: „Jak tohle víš ?“ Zeptal se nahlas.
„Sly... Řekl mi to.“ Váhání v hlase, nerozhodnost, chyba.
„Proč by goauldi riskovali, jen pro jednoho svého pěšáka ? Navíc něco takového ?“ Rozčiloval se Shepherd.
„Protože můj pán není ledajaký Bůh.“

„Jak jste se rozhodli ?“
„Ani nás nehne Koljo.“ Prohlásil Hors hlasem ne nepodobným tomu wraithskému. Kolja pokrčil rameny a odstoupil od kamery.
„Nakrm se !“ Rozkázal, wraitha nemusel nikdo pobízet dvakrát. Najednou Kazma zvolal.
„Gwem. Kuzrana gez u vamtue nazrakt ktarou k arzas na.“ Todd se obrátil do kamery, nemohl je vidět, ale ten hlas znal, jasný a zřetelný, pevný a bez bázně. Přes obličej mu proběhl výraz, který se dal považovat snad za úsměv, ale mohlo to být i něco jiného.
„Vy tam máte i wraithy ?“ Zeptal se Kolja se zájmem.
„Generál Kazma, znáš mě.“
„I wraithi jsou líní pomoc svím spojencům ?“
„Keci.“ Řekl stroze.
„Tak dobrá, ozvu se za dvě hodiny.“
Kazma se zvedl a šel ven. Koska se ještě otočil na oba goauldy: „Přežije ještě několik takových seancí, ale ještě jednu bude muset rozdýchat, aby to mohlo dobře skončit.“ Odešel.
„Nenávidím bezmocnost.“ Postěžoval si Šakal: „Až toho kreténa uvidím, tak ho uškrtím, i kdyby, co kdyby. Prostě bude trpět a budu to já, kdo ho bude trápit, mučit, ale smrt nepříjde.“

„A jak se jmenuje tvůj Bůh ?“
„Hór. Se jmenuje. To je pro mě Bůh v pravém slova smyslu. Skoro. Není nikdo kdo by mi to mohl vyvrátit, nebo říci, že je to jinak.“
„Víš, že tvůj Bůh, ale není Bůh ?“
„Vím. Ale ty nemáš právo, cpát se mi do víry. Wraithi na to mají zajímavý obrat, něco jako: Učen kuru, zpuok no tu.“
„Vuščen guru, zpurok no tu.“ Opravil ho ten vedle v cele.
„Jak to víte ?“ Zeptal se jich obou Shepherd.
„Můj pán se s nimi zná velmi dloho.“ Vymyslel si Dua.
„Žiji s nimi od narození.“ Řekl po pravdě uctívač.
„A jak ses k nim teda dostal ?“ Zajímal se Duamutef.
„Rodiče byli wraithi, jak jinak ?“
„CO ?!!!!!“ Oba si mysleli, že se přeslechli. Uctívač se rozchechtal.
„Omlouvám se, moje chyba. Byli to uctívači, ne wraithi.“ Teď, ale lhal: „Víte, je těžké nepomíchat si to v hlavě, když už jste tu tak dlouho.“
„Chápu, i mně už hrabe z toho všeho.“ Postěžoval si Dua. Náhle vešli vojáci, jeden držel dvě misky a druhý pušku, přišli k cele a prostrčili je spodem (misky).
„Jíst.“ Rozkázal ten se zbraní a odešli. Oba se na své příděli vrhli nebývale rychle, jídlo nebylo nic moc, ale bylo to jídlo. Mezi sousty se Shepherd najednou zeptal.
„Tobě nedávají najíst ? Nebo tě trápí hladem ?“
„Víš ty co je to vlastně hlad ?“
„To je nedost....“
„Nevíš nic.“ Přerušil ho: „Mít hlad je jako by tě pálili, zevnitř a zaživa, největší trest pro každého živého.....Stravován ohněm, nesnesitelným žárem pálen, neznáš-li tenhle pocit, pak nevíš, co je to hlad a nemůžeš se na něj ptát, tak proč to vytahuješ ?“
Tohle Duovy připomělo Kazmu, když se s ním setkal podruhé, říkal: „A já pořád přemýšlím, proč jste vytáhl proti někomu, jehož existenci jste popřel.“ Tohle bylo podobné, podobný sloh, podobný způsob ve vyjadřování. Ale žil přeci mezi wraithy, takže leccos mohl pochytit.
„Za tohle bude zabíjet.“
„Kdo ?“ Zeptali se jednohlasně.
„Ale nic.“ Odbil je Duamutef a dál přemýšlel, jak vysvětlí té hladové šlechtě, že nebyl k nalezení, a že si dovolil flákat se ve vězení.
„Kdyby jste se měli k někomu vrátit, tak by jste se snažili utéct, jenomže, co když se nemáte ke komu vrátit ? Jak pak chcete utíkat, když vás nikdo neuvítá. Když vás zabijí a vaši duši pošlou na Věčnou cestu, bez možnosti návratu.“ Posteskl si uctívač.
„Ale vždyť,.....počkat, to není možné, to nejde, blbost, jak to, není přece, co ale, kdyby opravdu, není možné, je to tak očividné, blbost.....“ To Dua přemýšlel nahlas. Shepherd na něj nechápavě civěl: „O co jde ?“ Zeptal se v jednu chvíli, kdy tok myšlenek goauldových si dal oddych.
„Wraith. Neuctívá, je.“ Prudce se postavil, až se mu zatočila hlava, a tak si radši sedl.
„Nechápu..“
„Ty to nechápeš ? Shepherde poslouchej, je to wraith né uctívač, wraith. Hrál si s námi, že já na to nepřišel dřív. Přece wraithi milují hry, všechny. Já blb na to nepřišel dřív, všechno tomu nasvědčovalo, a já si to neuvědomil.“
„Krásně jsem si s vámi zahrál.“ Wraith stál u mřížovaného okna, kolem oka měl hvězdicovité tetování a smál se: „Omlouvám se, nemohl jsem si to odpustit, jsem tu již tak dlouho. Na hru jeden nemá lidi, ani potřebné vybavení. Gwem, v obecné a normálně používané konverzaci, kromě politické, Todd.“
„Du...“ Dua se chtěl představit, ale uvědomil si, že udělal chybu, příliš pozdě.
„Goauld. Císař Duamutef, slyšel jsem, hra na jaffu byla povedená.“
„Jsem učen k vysoké přetvářce, oficiálně se tomu umění říká politika.“
„Jak se daří otci ?“
„Dobře, naštěstí.“
„Tak ale teď jsem uplně mimo.“ Přerušil je Shepherd: „Je to wraith ? Prachsprostý, barbarský wraith.“ Todd si poklepal na čelo a zeptal se: „A jak se daří Kazmovy, nebo spíš generálu Kazmovy ?“.....

Hors a Šakal sledovali z okna paláce, co se v zahradě děje. Obsadili ji wrathi a byla uzavřena. Bylo jich tam osm, z čehož dva vojáci. Něco vyznačovali v betonovém kruhu kolem fontány, práce jim šla rychle, a pak se jich pět postavilo do tvaru pentagramu (pěticípé hvězdy), kolem fontány. Dva vojáci přivlekli tři omráčené lidi. Kdo ví co to bylo, byli prostě oblečni, takže nic zvláštního.
Generál stál od nich, zrovna svlékal dlouhý kabát, jen tak ho pustil na zem a přešel k jednomu z omráčených. Hors odvrátil tvář, když se podíval znova, bylo o obyvatele Pegasu míň.
„Co to dělá ?“ Vykřikl. Kazma lezl na vrchol fontány, šlo mu to rychle. Vrchol fontány tvořily dvě sokolí hlavy, kluzké a mokré.
„Spadne.“ Vsadil se Šakal, ale nespadl. Stál tam rozkročený a pevný. Vytáhl z kapsy na kalhotech malou ampuli a napil se, na dálku neviděli jakou má barvu ani netušili co v tom je, avšak tušili, že nic legálního a bezpečného. Pustil ampulku z ruky a hlava mu spadla na prsa. Wraithi dole se začali vlnit a něco mluvit.
„Oni zaříkávají, zaříkávají !“ Hors byl jako né poprvé a naposled fascinován wratihy. To Šakal s praktickým přístupem a chladnou hlavou prohodil.
„Hlavně, aby to bylo k něčemu. Říkal, že potřebuje dvě hodiny, snad né víc.“

„Todde, dostaň nás odsuď !“ Rozkázal Dua.
„Nikdo se s tadyma nikdy nedostal a i kdyby, co pak ? Jak se chceš dostat k bráně ? A hlavně co bych z toho měl já ?“
„Volnost, svobodu.“ Zašeptal Shephard, kterému už začínalo být jedno, jak moc se svět zbláznil.
„Opovrhuji něčím, co nemůžu dostat a co už jsem dávno ztratil.“
„Co ti řekl Kazma ?“ Napadla Duamutefa spásná myšlenka.
„To se nedá přeložit, ani kdybych ti to chtěl přeložit.“
„Co řekl ?“ Nedal se odbýt. Todd zaváhal.
„Je to citace ze zaříkávání.“ Shephard se zatvářil, jako by nikdy neslyšel větší blbost: „Zaříkávání ? A koho ?“ Opovržení v jeho hlase bylo znatelné.
„Ať ten bastard sklapne.“ Řekl Todd a Duamutef provedl. Dobře a rychle mířená rána pěstí, vykonala svoje.
„Je to část nějaké dětské říkanky ? Nebo něčeho podobného ?“
„Tss..Není to nic...“ Wraith se svalil na zem. Dua přeběhl k oknu, ležel tam s rozšířenýma očima a něco šeptal. Rozhodl se, že se mu dostane snad vysvětlení pozděj a sedl si.

Hors pořád pozoroval dění v zahradě. Ani si neuvědomil, že už uběhly skoro dvě hodiny. Přišel k němu Šakal: „Pojď, není čas, za chvíli se ozve.“ Nerad opouštěl podívanou, ale nezbývalo mu nic jiného.

„Jaké je vaše rozhodnutí ?“
„Začínáš s tím být hodně trapný.“ Vysvětlil Šakal: „Skus třeba něco jako, kde vám ho mám vrátit a podobně. Ale pokud chceš vědět náš názor je pořád stejný.“
„Chci mluvit s generálem Kazmou, určitě tam zase někde sedí.“
„To nepujde.“
„Tak tedy půjdeme rovnou k věci.“ A odstoupil od kamery: „Nakrm se.“ Wraith poslechl, ale brzy dobrovolně přestal: „Nevidíš, že umře. Mám ho dorazit ?“ Do poslední věty vložil prosbu.
„Dvě hodiny.“ A ukončil přenos: „Je zajímavé, že se ptáš na to samé již podruhé. Co máš v plánu ?“ Todd se zatvářil pohrdavě a zaritě mlčel.
„Až tě nebudu potřebovat tak tě zabiju.“ Prohodil jen tak a dal rozkaz k tomu, aby ho odvedli.

„Přestal.“ Řekl Shepherd.
„Přestal.“ Řekl Dua.
„Přestal jsem schválně.“ Shepherd i Duamutef seděli na zemi a rozdýchávali poslední sezení, každý na jedné straně, co nejdál od sebe. Todd je pozoroval.
„Zabije mě. Potřebuju, aby jste mě s tadyma dostali.“
„Jak ušlechtilé, že mluvíš přímo.“ Zavrčel Dua: „Že tak brzo.“
„Hlavně, že jednou.“ Oddechl si Shephard.

Po skončení přenosu se Šakal otočil na Horse a zjistil, že stojí u okna, zase.
„Táhni od toho okna, nebo se ti ještě něco stane.“
„Je to tak magické, tajemné. A už to vrcholí.“ Šakal se zvedl a přešel k Horsovi.
„Jo fakt. Hele nezdá se ti, že se nám zahrada nějak rozzářila ?“
„Už to chvíli pozoruju, ale vychází to z těch wraithů, to mě na tom uchvacuje nejvíc. Nejsem si jistý co to je, ale vím jedno, že žádné barevné osvětlení nepoužili.“
„On padá nahorů ?“ Šakal měl v hlavě zmatek, velký zmatek. Kazma se vznášel metr nad fontánkou. Prohnutý, jako by ho zvedala nějaká neviditelná síla. A pak oslnivý výbuch. Když se vzpomatovali ze světelného šoku, tahali vojáci generála z fontány a přikládali mu pravou ruku na jednoho z lidí. Ostatní wraithi vypadali splaveně, posedávali na zemi, jeden si lehnul a zapálil jointa. Za pět minut, byl Kazma schopný pohybu, sice mu vojáci museli pomoc na nohy a do kabátu a občas ho po cestě podepřít, ale jinak se zvládal pohybovat sám. Hors mu chtěl jít naproti, ale Šakal ho držel a nepouštěl.

Bylo mnoho věcí, s kterými si wraithi rádi hráli. Jednou z těch věcí, byli i nadpřirozené síly. Nikdo z nich nedokázal nikdy přesně říct, co je k tomu vede, ale všichni věděli, jak si s něčím takovým “hrát“. Kazma riskoval často, ale tohle bylo něco jiného, tohle hledání nebyla žádná hra, byl to vážný čin, nebezpečný, ale nutný. Šlo o návštěvu duchů na půl cesty od obou, ale v jiné rovině, kde si zdělili potřebné informace, problém byl v tom, že celou tu návštěvu držel duch jen jednoho z nich. Točila se mu hlava, avšak než došel do Hlavního sálu, byl skoro v pořádku. Cítil se mizerně, ale skrýval to. Byl vděčný vojákům, kteří ho včas zachytili. Vešel do sálu. Vytáhl z kapsy křídu a přešel ke stolu. Zase padal, zase ho zachytili. Napsal na stůl osm znaků hvězdné brány, a pak si rychle sedl.
Hors nevěřícně zíral na symboly. Jak ? Ptal se sám sebe. Kazma obrátil oči v sloup, oklepal se a vypadal zase normálně. Zalovil v další kapse a vytáhl hologram. Navolil Vesmírnou GPS a zadal znaky na stole. Potom se zvedl.
„Jdete taky ?“ Zeptal se z úsměvem: „V lodi je ještě místo.“

Všichni byli připraveni, rozhodnuti, že jich sebou vezmou co nejvíc, než je zabijou. Todd se skoro těšil, ale pořád měl v mysli ten cejch, cejch vyhnance vlastní rasy.
„Vždyť je to jedno, zemřít tady, na útěku, nebo zabit jiným wraithem“, bylo mu to jedno, ale byl rozhodnut, uzavřít kapitolu života co nejpozděj. Pevně rozhodnut, že uteče, že změní galaxii a někde se usadí, jedno kde. Vojáci přicházeli, napadení nečekali. Nutno říct, že jeden z nich nepočítal s tím, že bude sežrán wraithem. A wraith nepočítal s tím, že mu udělají díru skrz bok.
Každý z nich si vzal jednu zbraň, moc si sice nevěřili, ale potřebovali se navzájem. Todd je skutečně vyvedl z kompleksu, ale když byl na volném vzduchu, začal být nedůvěříví a to se projevilo tak, že ve chvíli byli na povrchu všichni, mířil na ně.
„Co ?!!!!“ Oba nechápali: „Budete mě zdržovat, sežeru vás a přežiju to. Přežije vždy ten nejsilnější.“ Duamutef si najednou vzpomněl na část věty, která se používala, když si potřeboval někomu projevit úctu a prostě mu říct, že si jej vážíš, ale, že....bylo to hodně složité.
„Nedělej to Gwem. Budeš nás ještě potřebovat, i kdyby sis měl jen vykoupit vlastní duši.“ Todd se na něj podíval, i při chabém osvětlení měsíce, si Dua nemohl nevšimnout, že ho to jednak ohromil, a že tuto nabídku zvažuje.
„Tak dobrá. Zvažme, že se nám podaří přežít všem, co když se v budoucnu potkáme, co potom ?“
„Doufám, že se nepotkáme.“ Řekl Shephard. Jak se všichni tři spletli, jak chorobně se spletli.
„Aby jsme se nemuseli na sklonku života potkat, neví někdo kde je brána ?“ Zeptal se Duamutef. Nastala chvíle ticha.
„Tak dobře.“ Prohlásil wraith: „Půjdeme na východ. Někdo proti ? Nikdo, to je dobře.“
A šly, nedošlo jim, že jdou správně. Na Toddovi se začali projevovat následky zranění a na obou jeho společnících stáří. Rozhodli se zastavit a odpočinout, vykašlali se na hlídku, měli toho dost.
„Myslíte, že ještě někdy uvidíme lidi, kteří nás znali ?“ Zeptal se Dua
„Netuším, ale přál bych si to.“ Prohlásil Shephard
„Stejně to za to stálo, naposled pohlédnout na hvězdy. Na vlastní domov. Na vesmír.....“ Todd zálibně hleděl na noční oblohu a byl plně smířen s odchodem. Nikdo mu neodporoval. Několik hodin spali, pak ale Todd něco zaslechl a probral se. Nezbývalo mu nic jiného. Tiše přišel k oboum:
„Vždy je cesta zpět.“ Zavrčel: „Vrátím.“

Osm vojáků procházelo po mítince zalité raním sluncem, leželi tu oba uprchlíci, skoro mrtvý, ale wraith nikde. Pokračovali tedy dál. Tři, čtyři, pět kroků. Pak mezi ně skočila smrt v podobě posledního uprchlíka.

O několik chvil před tím se, jak otevřela brána a proletěla ji antická stíhačka, tak z hyperprostoru vyskočil Drak, proletěl atmosférou, ale k povrchu vyletěla stíhačka.
Náhoda tomu chtěla, že tým z Atlantisu, dorazil ke svému cíly dřív a než stihl Todd něco říct, tak ho zastřelili. O chvíli pozděj se zhmotnili před atlantskýma wraithi v dorovodu dvou goauldů. Mířili na sebe. Kazma kontroloval situaci na zemi.
„Blázní, podepsali jste si ortel nad svým vlastním.“ Zavrčel.
„Co ?“ McKay se tvářil, že nechápe a nechápal. Kazma udělal krok vpřed. Zamířili na něj.
„Ani krok blíž.“ Rozkázal Ronnon.
„Mně nezáleží na vás, záleží mi jen na těch, které znám. Takže kvuli tomuto faktu, mě necháš udělat co potřebuju, slibuju, že vašeho se ani nedotknu.“
„Ne.“ Duamutef lovil pracně, každý nádech. Kazmovy nezbývalo nic jiného, zastřelen být nechtěl a měl své plány a ty si nechtěl nechat zhatit vlastní hrdostí, zatnul zuby a řekl: „Můžu mu pomoc, můžu ho zachránit. Vrátit tak, jak jste ho znali.“ Becket se na něj podíval, už chvíli skoumal Shepherdův stav a nebyl spokojen. Wraithova slova ho zaujala, a pak skusil poslední tah.
„Ronnone jestli je nějaká šance, musíme ji využít, já mu už nepomůžu.“ Díval se na něj prosebným pohledem: „Zemře stejně.“ Ronnon zavrčel a sklopil zbraň.
„Sáhneš po zbrani...“ Výhružka zůstala nedořečena. Kazma kývl hlavou, pak se otořil na Zoka, ten něco odporného zavrčel a přesouval se k Shepherdovi. Sledovali jej podezřívavým pohledem. Kazma přešel k Toddovy. Koska pokrčil rameny a sehnul se k Duovy. Podívali se po sobě. Zoko s Koskou přiložili pravou ruku na hruď a zkušeně otočili krmný proces. Kazma se nadechl a rozepnul Toddovy na hrudi kabát. Stačil mu jeden dotek. Vteřinový. Todd zalapal po dechu a začal volně dýchat. Kazma mu pomohl na nohy. Shepherd s Duamutefem si ho měřili pohledy. Todd se na ně oba podíval a zapnul se, pak prohodil, jako by nic.
„Bylo to nutné. S omluvou nepočítejte ani jeden, na omluvu bych čekal já od Ronnona, ale vzhledem k tomu, že něco takového je mu cizí, tak s tím nepočítám. Skoro mám dojem, že za to můžeme my.“ Zapřemýšlel.
„Jo, to jsme byli my.“ Dal mu Kazma za pravdu, pohlédl se šklebem na Ronnona: „Nechceš se k nám vrátit, vždycky tě rádi uvítáme zpět.“ Řekl s posměchem.
Koska se zapojil do rozhovoru: „Myslím, že se mu ani dobrovolně moc nechce, asi se mu nelíbí, když mu namlátí ženská.“ Zoko se tiše dusil smíchem, i on byl u toho, když kazmova sestřenice zalryn rozválcovala Ronnona na sílu, jak tam ležel a nemohl se ani hýbat.
„Chlapi půjdeme. Nebudeme dál nutit Ronnyho, aby se červenal. Ještě se potkáme.“ Pousmál se Kazma, přilétla šipka, sklidila wraithy i s goauldy a vydala se na cestu do hangáru draka

Vše dopadlo dobře a tiše, nikdo nepovolaný se nic nedozvěděl. Když se Todd dozvěděl, že vzpoura se plánuje už velmi brzo. zažádal si o šipku a rozloučil se ze slovy: „Informujte mě až to začne, chtěl bych být u toho.“ Za pět měsíců, jsme ho skutečně viděli zase, a pak když jsme vyhráli, mu nová velekrálovna udělila na žádost našeho goauldského spojence milost




a povídka která byla v povídkové soutěži:



Amzak

Och můj bratře, co já se nastýskal a navzpomínal, jak jsme se Zalryn sedávali a vzpomínali na staré časy, kdy jsme byli čtyři, a pak jednou, jsme tě našli a já si uvědomil, jak moc si mi vlastně chyběl. Jak moc si chyběl nám vše a hlavně Marylan.....
To bylo tehdy, kdy se Nimue teprve měsíc ohřívala na trůně Velekrálovny. Ještě často bývala nejistá, ale se vším se zvládala vypořádat z ladností a grácií.....

„On volá, Koska volá, tak mu to zvedni, má něco důležitého -možná- tak mu to zvedni, on volá, on volá.“ A stále dokola si hrál hologram svou, zbytečně. Kazma měl zrovinka velmi důležitou práci, byl naložen v jednom z bazénů v lázních. Míty o tom, že wrathi vyplňuji celý svůj barbarský život jen dobýváním a hybernací, byli skutečně jen míty. Věčnost je dlouhá, tak je nutné ji pořádně užít. Vychutnával každou chvíli volna, spolu s doušky chutného vína. Genaiské, sedmdesát let, žádná obvzlášť dlouhá doba, i když však byli genaiové spíše vojenským národem, moc dobře věděli jak pěstovat vinnou révu. Když mu pak dávala pěkná wraithka příjemnou masáž, měl pocit, že je v Ráji.
„Máte krásné tetování, nikdy jsem nic podobného neviděla.“ Říkala mu, když si sedal a přejížděla mu prsty po jeho obvodu. Kazma vychutnával její dialekt, jemný a rozvláčný dialekt Vaste galaxy.
„Vypadá to, že pokračuje i pod ten ručník, můžu se podívat ?“ Usmála se.
Věděl co chce, navíc, celý den měl volno, arcikrálovna ho nezabije.

Duamutef toho taky neměl moc na práci, kupodivu, podobně jako Kazma byl v lázních, ale dával přednost parní sauně, ve které standartní hologramy nefunkovaly, takže jej tam nenosil, pára jím příjemně prostupovala, zatímco mu hologram v šatně neunavně zvonil a Šakal byl čím dál tím víc naštvanější.

Prohlížel se v zrcadle, tetování draka, jehož celé tělo i s křídly, měl na hrudi a zádech a jehož ocas se mu obtáčel kolem nohy, bylo nedávno čerstvě obtáhnuté. Omotal si kolem beder ručník a přiklekl k wraithce. Klidně oddechovala. Vypadala mladičká a méně zkušenější než on, ale kdo může wraithce věřit, ošálí mu myšlenky a klidně to může být úplně známá královna. Dal ji jemný polibek na čelo a zmizel. Do paláce se vrátil až brzo na druhý den, tiše se plížil chodbamy, aby nikoho nevzbudil, v pokoji bylo ticho, jak by ne, když tam nikdo nebyl. Ulehl a okamžitě usnul, ta masérka nebyla jediná, kdo mu .....

Duamuetef se protáhl, už toho bylo dost, až když vycházel z lázní a směřoval si to na parkoviště, napadlo ho skontorlovat příchozí, nevyzvednuté hovory.
„Hmm. Šakal, Cantinu, Šakal, Šakal ... Co asi chtěl.“ Vytočil prvního muže. Zvedl mu to ve chvíli, kdy nastupoval do Stíhačky smrti.
„No konečně Císaři, myslel jsem, že se vám něco stalo, počkejte prosím chvíli.“ Duamutef nasedl, zavřel kokpit a nastartoval. Vydal se na cestu domů, přes čtvrtku planety.
„Takže poslouchej.“ Začal Šakal, když se přesunul do soukromý, stejně jako spousta jiných ras, oslovovala na veřejnosti svého pána vy a v soukromý mu bezostyšně tykala: „Ukradli nám Hórovo oko !“
„To nemůžeš myslet vážně ?! Zase jste na mě něco ušili s Horsem.“
„Tentokrát opravdu ne, přileťte se podívat do Svatyně, mluvím pravdu.“
Duamutef zanadával a ukončil přenos, změnil kurs stíhačky, ze směru palác, na směr sedmimístná brána, i když se tady používali osmičkové, nemohl jim nikdy přijít na chuť, když předělali symboly na jiné, tak na přusuny v soustavě, funkovaly skvěle, horší už to bylo s přesuny mimo soustavu, ale na tu měli tu osmičkovou.

Bušení na dveře: „Arcigenerále, zatraceně otevřete, nebo budu nucen použít násilí !!!“
Kazma byl okamžitě vzhůru, snažil se rozpomenout si na ten krásný sen, ale nemohl jej pořád zachytit.
„Arcigenerále zatraceně jste tam ?!!!“ Hlas byl naléhavý a známý.
„Neřvi vždyť všechny vzbudíš !!!“ Vysoukal ze sebe nenávistně.
„Je odpoledne, tak už otevřete !“
Zvedal se pomalu, než odemkl a otevřel, ujasnil si, kdo ho vzbudil. Když se za příchozím zavřeli dveře, začal na něj vrčet.
„Kosko ! Nevíš, že mám dovolenou ?!“
„Dovolenou si měl, včera, ale ne dneska, proč si mi neřekl, že si bereš volno, kdyby ses obtěžoval, nesnažil bych se ti celý den dovolat.“
„Ty jsi mi volal ?“ Zeptal se hlasem někoho, kdo zrovna slyšel velice zajímavou infromaci a hrabal se ke stolu, kde včera nechal hologram.
„Jo fakt a dvacetkrát dokonce, co jsi chtěl ?“
„Za patnáct minut odlétá Drak, musím ti něco ukázat, týká se to
Atlantisu.“ Než se stihl zeptat, jak moc, byl už Koska pryč.

Svatyně byla místem, kde ukrýval největší poklady a nejlepší výzkumné stanice, pro válečnou a jinou výrobu. Celé to bylo obrněné proti orbitálnímu a jinému útoku, ale byli chvíle, kdy to bylo prostě skoro prázdné a toho zjevně útočnící využili. Obrovský altán, chráněn ve dne v noci, kromě chvil, kdy se střídali stráže. Vprostřed altánu, kde byl nádherný podstavec, na kterém obvykle stávalo oko, zel prázdnotou. Všude byl zmatek, ještě pořád.
„Císaři, tady !“ Zakřičel Hors, který stál ve stínu altánku, přišel k němu.
„Co se tady pro všechny rány stalo ?“
„Suzrikane zawirve naz bezrekto !“
„Horsy, tohle mi nedělej, moc dobře víš, že wraithsky skoro neumím.“
„Omlouvám se pane, nechal jsem se unést. Jak vám Šakal říkal, byl ukraden ten artefakt nedozírné katastrofy a ceny.“
„Nemluvě o rodinném průseru.“
„To taky, ale hlavně, co by jste měl vědět, máme vzorek pachatelů.“
„Jak to, kdo to dokázal ?“
„No, Šakal, podařilo se mu ho střelit, ale díky tomu vojákovy máme v hlavě ještě větší zmatek, pojďte se podívat. No a ještě,.....“
„Ano ? Ještě něco ?“
„Ehm.“ Hors váhal: „Jsou tady von Ranunculovy a ...“
„To je v pořádku a ... ?“
„No a jsou tu ještě von Cantinu.“
„@XWQ*% !“

„Já myslel, že jsme ho zničily ?!“
„A kde jsi byl, když jsme ho dobývali ?“ Zeptal se Koska. Na lodi mu mohli všichni tykat, v soukromý jen někdo a na veřejnosti, vůbec nikdo.
„Myslím, že zrovna někde mezi celou a mučírnou.“ Odpověděl břitce.
„A promiň, nechtěl sem.“
„To je v pořádku, takže Atlantis zase existuje, informoval někdo Nimue ?“
„Chtěl sem to privilegium nechat na tobě, přece jenom v mluvení se vyznáš líp než já a navíc, tobě nemůže nic moc udělat.“
„Tak to by ses divil.“
„Ale furt míň, než mně.“ Namítl Koska.
„Ano, to je pravda.“ Drak byl přichycený na jednom z meteoritů, co nejblíž, skryti maskovacím zařízením, byli čemukolik kromě oka neviditelní.
„Žádné obrazy a dokumentaci jste tuším neprováděli, nebo ano ?“
„Posádka, co to objevila, měla jenom křižník a navíc, doteď nevíme, jak moc je v provozu a kdo ji obývá.“
„Tak dobrá. Kosko na místo, já taky, Zoko připrav k okamžitému zapnutí všechny skenery.“ Kazma přešl k hlavnímu ovládání, jeho místu.
„Uvolňuji.“ Loď sebou jemně trhla, odpoutala se od meteoritu a vydala se kroužit nad Atlantisem.
„Jak dlouho, už tam to město stojí ?“
„Nikdo neví Kazmo, víme jen, že tam je.“ Prolétávali nad určeným objektem a stále snižovali výšku, radarům pořád neviditelní.
„Níž neklesej, nebo nás uvidí okem.“
„Klídek Zoko, to by sem...“ Zaposlouchal se, něco slyšel, bylo to tiché, ale přesto jasné. Stočil Draka ještě níž. Koska rychle pořizoval záznamy, kdyby se náhodou něco ....
Zoko se chytil za hlavu: „Kazmo ! Doprdele, neděláš to poprvé a nejsi žádný mlaďoch, vždyť máš už ...“
„Ticho !“ Rozkázal hlasem, který nesnel námitek a klesal ještě níž.
Byl si už jistý, věděl kdo to je, zapomněl se ale zeptat, jestli senzory, zachytily i život. Když pak rychle manévrovali před deštěm antických střel, které na ně vylétal se železnou pravidelností, vyčinili mu Zoko s Koskou úplně všechno, na co v tu chvíli přišli a měli čas, asi by jen tak nepřestali, kdyby se najednou nerozezněl Kazmův holgram ze svým typickým “on volá“.

Rodina Cantinue, měla jediné štěstí, že byla zrovna odvolána k jednomu pokusu, takže se s nimi Dua nesetkal. Hors ho zavedl do jídelny, pro stráž, kde krom, Šakala, jednoho člena rodiny Ranuncul a toho lapeného vojáka, nebyl nikdo. Jak uviděl První muž kdo přišel, okamžitě poklekl, tohle zkazil a hodně.
„Já se moc omlouvám, já to podělal, byla to moje chyba.“ Omlouval se, nebyly to omluvy vychrlené o překot nedůsojným mladíčkem, tohle byla omluva od někoho, kdo toho zažil příliš mnoho, než aby spěchal a kdo věděl, že spěch má cenu jedině tehdy, když se to jedná útoku, nebo doběhnutí na nějakou pořádnou akci.
„To je v pořádku, stoupni si, nic se vlastně nestalo.“ Postavil se, věděl, že mu se nikdy nic nestane, ale taky věděl, že si to někdo odskáče.
„Pane.“ Odhodlala se mladičká jaffka. Tázavě se na ni podíval. Jako by mu někoho připomínala, nemohl ji přesně zařadit, nebyla úplně nejvyšší, měla dlouhé blond vlasy a inteligentní modré oči. Volnou bílou košily a krátkou kostkovanou sukni, v odstínech červené, nízké boty a krajkované podkolenky, konečně si vzpomněl, při pohledu na ledabyle uvázanou černou kravatu.
„Trris von Ranuncul, omlouvám se, že jsem vás nepoznal.“
„To je v pořádku, chtěla jsem se zeptat, jestli by nešlo toho vojáka nechat přežít. Až s ním skončíte, pošlete prosím někoho, aby ho eskortoval k nám dolů.“ Usmála se: „Když dovolíte, půjdu si po svojem.“
„Samozřejmě.“ Díval se jak se za ni zavřeli dveře: „ To je taková ....“ Pak si ale vzpomněl na události posledních hodin:
„Šakal, jak si to oko mohl ztratit ?! Víš v čem teď lítám ? Jestli se to dozví otec, bude po mně !“
„Uklidni se Duo, to nejhorší se skrývá tady, né až v Lynx Lynxu. Podívej !“ První muž přešel ke svázanému, bezvědomému vojákovy a otočil ho na bok. Teprve teď si Duamuetef všiml, že je to člověk, byl oblečen v nějakém zeleném čemsi.
„Zbraně a takové ty různé jsme mu už zabavili.“ Vysvětlovat Hors: „Ale podívaj na ten symbol na rameni, to je z wraithské abecedy a sedmi místné brány.“ Dua viděl jen jakýsi bílý náčrt, v modrém kruhovém poly.
„Vypadá to jako pyramida se sluncem.“ Podotkl s podtónem znalce: „Takhle, jak mi vyprávěl otec, se symbolizovala jakási planeta v Mléčné dráze, no a ... ?“
„A krom toho, tohle používají wraithi, aby vyjádřili jedno z písmen jejich abecedy, ale to by nebyl hlavní problém, hlavní je, že jsem to prohlásil ve chvíli, kdy za mnou stálo několik Cantinu, takže to bude hluboký protest proti wraithům, což mi připomíná, že by jsme mohli zneužít jejich schopností a náhlednout tomu muži do myšlenek, myslím, že Kazmu by to zajímalo.“
„Tak mu zavolej, já si jdu zavolat jinam.“ A odcházel.
„Tak jo..... Kazma, Kazma,... tady generál Kazma.“ Procházel adresář.
„Není už náhodou arcigenerál ?“ Podotkl Šakal.
„Jo to je, to bych si mohl opravit.“ A opravil, zmáčkl čudlu pro vytočení a čekal.
„Arcigenerále Kazmo, můžu s vámi mluvit otevřeně ?“ Zeptal se decentně.
„Samozřejmě, že můžeš,...drž tlamu Zoko, co chceš, povídej...“
„Víš kde leží naše planeta s takzvanou Svatyní ? Ta kde máme ty výzkumné...“
„Jo vím, asi mě tam chceš co nejdřív, že ?“
„Čím dřív, tím líp.“
„Kosko ! Duamutef – Svatyně, okamžitě a střelhbitě ! Půl hodinky.“ Stačil ještě říct a přenos se skokem do hyperprostoru přerušil. Rozhlédl se po ostatních, kontroloval, jestli všichni dělají, co mají. Dělali, proto byl spokojen. Začal nastavovat a zvyšovat rychlost letu. Půl hodinky přes několik soustav, byl velmi úctyhodný výkon na staré asgardské hypermotory, ty nové musí nainstalovat okamžitě, jak přiletí domů, prý se za několik vteřin na plný výkon, dokážou přesunout přes celou galaxii, ale kdo ví, jestli mu ten starý lišák Thor nelhal, avšak asgardi vlastně nemůžou lhát, ale říct jenom něco můžou. Za půl hodiny opustili nadsvětelnou a vrátili se ke zvukové rychlosti, přistát na planetě, bylo dílo okamžiku. Jako obvykle si vzal sebou Kosku a dva vojáky. Né, že by se bál, ale přece se jen každý cítí jistěj, když má občas za sebou členy Zalryniny nejspeciálnější stráže. Shon kolem nich, se jim obloukem vyhýbal, ani po společném vítězství jaffové nevěděli, na čem jsou a báli se, co jim můžou, podstatně vyšší a silnější wraithi udělat. Jediný kdo se nebál, byl vládce a jeho dva nejbližší a jedna ze dvou nejmocnějších šlechtických rodin, rodina Ranuncul. Kazma by se s nimi rád opětovně setkal, bylo velmi posilující, být s nimi v jedné místnosti, ten klid, ta láska k okolí, ten ....
„Arcigenerále, vítejte !“ Hors ho vyrušil z dalších úvah.
„Děkuji, měli jste štěstí, zrovna jsem byl poblíž.“ Řekl.
„Proč jsem s vámi chtěl mluvit, jde tady o jistý zádrhel a o rodinu Cantinu.“ To jméno vycedil skrz zaťaté zuby.
„Ale to snad nebude to nejhorší.“ Usmál se Kazma a odhalil špičaté zuby, zrovna ve chvíli, kdy kolem procházela skupinka vědců, všichni až na jednoho se lekli a přidali do kroku.
„Dobré odpoledne arcigenerále.“ Uklonil se.
„I vám von Ranuncul.“ Oplatil mu to. Vědec šel zase dál.
„Arcigenerále, je jedna neodkladná povinost, týká se to krádeže jistého...“
„Artefaktu, Hórova oka a Císař má rodinný průser.“
„Správná úvaha.“ Hors ukázal, ať ho následují.

„Ano, příjd .... Vítejte Arcigenerále. Jaké štěstí, že jste tu tak rychle.“ Duamutef to myslel smrtelně vážně, už nějakou dobu byl atakován členem rodiny Cantinu a Šakal, který stál za ním, s tím nemohl nic udělat.
„Zdravím Císaři.“ Provedl drobnou úklonu: „I vás.“ Znovu se mírně poklonil, teď ale dvoum příslušníkům, dvou šlechtických rodin a neodpustil si zubatý úsměv. Ranuncul mu poklonu oplatil, Cantinu byl příliš vyděšen. Koska zůstával mimo, jen tam stál, díval se před sebe a poslouchal, stejně jak vojáci.
„Přiletěl jsem, jak nejrychlej jsem mohl.“ Jeho hlas byl úlisný a kluzký: „Váš poddaný, byl velmi starostlivý a mluvil příliš naléhavě.“
“Navíc si měl štěstí chlapče, že jsem byl zrovna poblíž.“ Dodal na telepatické úrovni. Koska ho slyšel a jen těžko zadržoval smích.
„Chtěl jsem s vámi mluvit o velmi naléhavé věci, ukradli jednu takovou....“
„Ano, viděl jsem, slyšel jsem. Nemusíte se zabývat tolika podrobnostmy, jediné, co mě zajímá, co chcete od nás ?!“
„Hórovo oko zpátky.“ Zavrčel člen rodiny Cantinu.
Šakal chtěl v tu chvíli mlátit, ale nakonec si to rozmyslel, pořád mu v hlavě ležel ten večerní incident a Koska si ho prohlížel. Sledoval jeho paměť, jak akční film.
Duamutef zaprotestoval: „Říkal jsem...“
„To je v pořádku, přerušil jej Kazma. Věřím, že jste se špatně vyspal.“ Otočil se na šlechtice, co měl ve znaku korunu v tmavě modrém poly: „Proto, omluvte má slova, je váš úsudek mírně zakalen.“ Jeho tón byl samolibý: „A ve vašem vlastním zájmu doufám, že tomu tak je, protože pokud by za tímto incidentem stáli wraithi, tak by bylo načase, aby jste se začal bát !“ Miloval tyhle řeči, mezi wraithy, toho tolik nebylo. Tady, nebo kdekoliv jinde, když jednal s jinýma rasama, si připadal jako doma.
“Ještě jednou se na toho chudáka zazub a pomočí se strachem.“ Poslal Koska. Kazma se v duchu zasmál.
Duamutef se rozhodl uvést vše na pravou míru: „Podařilo se nám zajmout, jednoho příslušníka útočníků. Šakale, kam jsi ho založil ?“
„Hned pro něj dojdu.“ První muž byl rád, že může vypadnout z dusivé atmosféry politiky. Wraithští vojáci se dali do pohybu, ale jen proto, aby si z rozkazu nadřízeného šly stoupnout ven a nevpustili nikoho, před tím, než se ujistí, že je to v zájmu nadřízeného. Bylo ticho, pak Koska poslal Kazmovy.
“Řekni mu o Atlantisu, jestli tady bude ještě chvíli ticho, ten okorunovanej promluví a líbit se nám to nebude.“
„Císaři Duamutefe, napadá mě, slyšel jste někdy o antickém hlavním městě Atlantisu ?“
„Ano, prý už není.“
„To je právě ten problém, jen taková drobnost, za války jsme donutili antiky město potopit a utéct z Pegasu, avšak vypadá to tak, že se to město zase vynořilo a je někým obývané.“
Otevřeli se dveře a vstoupil Šakal, který vláčel bezvědomého útočníka.
„Musel jsem ho trochu praštit, jinak by zešílel, jen z toho, no to je jedno.“
Hodil ho mezi ně. Kazma ho chvíli pozoroval, a pak se mu na obličeji objevil vědoucný úsměv.
„A vy si myslíte, že za tím nočním útokem stojí wraithi ?“ Zeptal se ze smíchem.
„Samozřejmě, v symbolu má vaše písmeno abecedy.“ Bránil své přesvědčení Cantinu.
„To má.“ Kazma k němu přiklekl, teď se mu hodilo, že muž není při vědomí. Natočil si ho na bok a skoumal symboly v kruhu.
„A vy si myslíte, že jsou to naši uctívači ?“ Zeptal se Cantinua, spíše s formality, protože si v něm četl, jako v otevřené knize.
„Samozřejmě.“
„A provedli jste nějaké bližší ohledání ? Protože kdyby ano..“ Kazma jím otočil na záda, rozepnul bundu a zkušeně roztrhnul černé tílko, všechny zajímalo jak, protože se jej nehtem ani nedotknul, jen málo zasvěcených vědělo, že hvězdovci schovávají v rukávech jakési čepele, vyrobené z pevného materiálů, který se nedal objevit na žádných detektorech.
„Vidíte ?“ Ukázal na mužovu hruď: „Nenese žádné stopy, po jakémkoli zásahu, ten člověk je čistý, dovolil bych si tvrdit, že není ani z Pegasu, ale víc vám můžu říct až tehdy....“ Nachvíli přerušil konverzaci a vydal rozkaz vojákům: “Řekněte ji ať chvíli počká.“ A pokračoval: „Když se probere. Von Ranuncul, máte před dveřmi dceru.“ Říkal, když se zvedal, budete ji chtít tady uvnitř, nebo ne ?“
Jaffa byl na chvíli zaražen, pak si vzpomněl na wraithskou schopnost mentální komunikace: „Ano, byl bych rád, kdyby tady byla.“
“Puste ji dovnitř !“ Rozkázal telepaticky a otočil se ke dveřím. Koska se mezi tím dal do skoumání zajatcova erbu. Vešla půvabná mladá žena. Přišla k nim. Kazma se uklonil: „Omlouvám se, že vám mí vojáci způsobyli takové zdržení.“
„To je v pořádku, vím, že nebylo řečeno, že mám přijít.“
Ranuncul si pomyslel, že by možná bylo lepší, jestli se bude jeho dcera vdávat, kdyby se vzala radši s wraithem, než nějakým jaffou. Wraithi byli přece k ženám tak galantní a nechali je, aby jim vládli, musí se toho arcigenerála zeptat, rozhodl se, ale ne teď, až v soukromý.
„Možná, že ještě dnes.“ Otočil se na něj Kazma. Všichni nechápavě zírali a zírali ještě víc, když se zajatec probral, rozhlédl se kolem, uviděl wraithy a leknutím se stočil do klubíčka.
„Mluví obecnou, nebo nějak jinak ?“ Promluvil poprvé Koska, jeho obecná byla poznamenáná Lynx Minorským wraithským přízvukem. Cantinue se rozhodl, už jen tak z čisté sebevraždy.
„A vy jste ?“ Dělal jako by si ho všimnul poprvé, Koska se na něj podíval a řekl: „Yg Koska, falcko comndr ewflay garbo soulab Lefraj-Saba Nimue. Tak teď mě znáte, takže opakuji svou otázku.“ Cantinu zbělel.
„Nadávat v obecné umí skvěle.“ Poznamenal Šakal: „Ale má takový podivný přízvuk, nevím, jak bych ho definoval.“
„Omlouvám se, že přerušuji, ale nejsem tak zběhlá ve wraithštině, takže opravdu netuším, co jste říkal, mohl by jste mi to přeložit ? Prosím !“ Jeji úsměv byl odzbrojující.
„Zajisté madam, říkál jsem tomu TUPCI, že Mé jméno je Koska a že jsem vrchní velitel leteckých obranných sil Velekrálovny Nimue.“ Nešetřil úsměvem: „A snad jen tak pro zajímavost, to byla Lynx Minorská wraithština.“
“Tak tohohle ne.“ Ujastnil si Ranuncul v mysli: “Příliš samolibý, nebo se tak alespoň jevý.“
„Vraťme se raděj k naši předchozí rozmluvě a to ke chvíli, kdy jsem se ptal, co po nás chcete a VY.“ Spražil Cantinu pohledem: „Jste mě, z nějakého důvodu, zjevně známého pouze VÁM, přerušil.“
„Vysvětli to !“ Zbavil se Duamutef nelehkého úkolu, ukázáním na jednoho ze svých blízkých. Hors to pojal stylově, aby se vyhnul zbytečné úctě a slovním obratům, řekl to pěkně od plic ve wraithštině. Občas se sice zadrhl, ale jeden, nebo druhý wraith mu dopomohl. Po minutce kývnul Kazma hlavu, jako že pochopil. Ranunuclovi pochytili občas něco, třeba sakra, ty, on a podobně, Cantinu jen nesouhlasně vrčel.
„To bude chtít ale stylové ticho a klidnou atmosféru.“ Podotknul Koska: „Sice chápu arcigenerále, kdo jsem já, abych vám do toho mluvil.“ Naoko si podlézal.
„Máš pravdu, to chce ticho.“ Souhlasil Kazma, o chvíli pozděj vyběhl zděšeně von Cantinu z místnosti. Kromě Kosky, to nikomu nepřipadalo divné. Nakonec nahlédl von Ranunculovy do hlavy a bylo mu vše jasné. Kazma vytvořil obrazovou iluzy, kdy do místnosti vešly dva jeho vojáci a tomu, co teď vyběhl, bylo doporučeno vypadnout, s ním se nezahazoval, moc by se vysiloval. Koska se začal smát, všichni se na něj nechápavě dívali.
„Omlouvám se.“ Začal Kazma: „Ale potřeboval jsem ho dostat ven, ti dva vojáci, které jste viděli, to byla iluze, čístá iluze.“
„Já tě.“ Zavrčel Duamutef.
„Hele klídek, já nemůžu za to, že by mi do toho kecal.“
„A proč tu jsme ještě my ?“ Poukázala na svou přítomnost mladičká šlechtična.
„Protože nejste stará a šedivá.“ Zašklebil se Koska. Byl mentálně napomenut arcigenerálem.
„Ještě tak.“ Poznamenala Tris
„A taky proto, že alespoň z toho chudák Císař, nebude jedinej za debila.“ Doplnil Kazma: „Teď, pokud budete chtít vidět to co já, doporučuju se ozvat hned.“ Po chvíli se dohodli, že všichni.
„Takže.“ Kazma zvednul vojáka a přesunul se s ním ke zdi, kde si ho opřel: „Kosko ty půjdeš hned za mě, budeš dělat zesilovač, nebo filtrák, opovaž se to zkazit. Duo stoupni si hned za něj, Ranunculovy za něj, vy madam, prosím až po otci. Horsy, pak ty, jsi totiž velmi empativní, nakonec Šakal, pustil bych tě i dopředu, ale ti za tebou, by už nic neměli. Budete se tomu před vámi držet za spánky oběma rukama a jemně, hlavně jemně, ale ne tak, aby jste ho nedrželi. Nezapomeňte, že pokud se z nějakého důvodu pustíte, vy, ani ti za váma, už nic neuvidí. Chvíli to bude asi zmatené, ale nemůžu slíbit, že to bude ostré.“ Chytl muže pod krkem a třískl s ním o stěnu, v tu chvíli ho chytil Koska pravačkou za pravačku, ale tak, aby si neublížili, ucítil Duamutefův dotek, a pak to začalo. Spousta obrazů, některé zamlžené, některé jasné, najednou se vize ustálila, Kazma našel, co hledal. Obraz planety, ze které onen muž pocházel a události posledních tří měsíců, obraz mezihvězdné bitevní lodi nevelkých rozměrů, snad dokonce menší, než wraithský křižník. Najednou se vize zastavily, mysleli si, že to pokazil Koska, ale ne, ten pořád přemýšlel, co viděl Kazma tak hrozného, že se ho pustil. Sehnul se k němu na zem a telepaticky s ním rozmlouval. Všichni se kolem nich seskupili.
„Tak krátko v nové galaxii a už se chovají, jako by jim to patřilo.“ Vrtěl hlavou arcigenerál.
„Krom toho, že navštěvují jiné planety a snaží se zjistit něco o wraithech a dělají to už tři měsíce, bez tohož aniž by se...“
„Tak to není Horsy.“ Odporoval Kazma: „Už se s námi setkali, týden po svém příjezdu, zabili královnu Wiksal. Duo, poprosil bych tě, abys na zavolanou přiletěl s Krokodýlem, seženu si pár úlů a pojedeme na návštěvu Atlantisu, oba tam máme určitý objekt zájmu, který chceme zpátky.“
„A ty tam máš co ?“
„Svého bratra.“ Zašeptal.

Už se smrákalo, když dorazili na Akar. Kazmu čekala poslední etapa plánu, tu předposlední už měl, během letu se spojil s královnou Marylan v Canis Sazdaru, hezky se trefil, tam zrovna začínaly sklizně, takže mu šest úlů mohla bez problému půjčit, zejména už kvůli tomu, co od nich potřeboval. Za tři dny se měli sejít nad nejbližší planetou k planetě s cílovým městem. Teď ještě oznámit Nimue, že exisuje to město, o kterém se musela učit a čím dřív to provede, tím líp.

„Arcikrálovno ? Můžu vás vyrušit ?“ V poradním sále seděla Nimue a o něčem debatovali s Atejem, u velkého kruhového stolu.
„Už jsi to udělal ! Co potřebuješ ?“ Kazma si pořád nemohl zvyknout na novou vyzáž wraithky, kterou vychovával, již nevypadala tak staře, začala o sebe víc pečovat. Vypadala majestátně a to mu vždy připomnělo, že si s ní už nemůže zahrávat, tak jak potřebuje, ale že teď bude muset našlapovat opatrnějc a podstatně déle. Přešel k nim a položil před ně fotky, které nafotila jeho loď: „Atlantida je znova obydlená, za tři dny se tam přiletím podívat, jako nejsilnější rasa v galaxii, na to máme právo a navíc, myslím, že i vás by zajímali bližší poznatky o těch obyvatelých, protože to nejsou antici, ale jejich prapotomci z bájne Tau´ri, mám v hlavě pár zajímavostí, které by vás mohli zajímat.“
„Ukaž ?!“ Zajímala se Nimue. Prohrábavala se vzpomínkama, ne kterých nebylo napsané Soukromé.
„Tři měsíce ? Jak je možné, že jsme si toho nevšimli ?“
„Nemám ponětí.“ Přiznal Kazma, bylo to lepší než vynášet pracné teorie, navíc mu v hlavě pořád ležel Amzak a ta masérka.
“Moment, ale přece ta maserká měla stejné tetování růže jak,..to musí počkat.“ Rozhodl se, naštěstí nad tím uvažoval jen v hloubi mysli, protože jinak by se někdo mohl zeptat na příliš lechtivou informaci.
Po hodině vymohl na Nimue několik letových povolení a zvýšené množství úlů v Pegasu, poděkoval a rychle vypadnul, když byl bezpečně ve svém pokoji, zavolal si.

„Zdravím generále Siznare, neruším ?“
„Nerušíš arciegenerále, zrovna tu provádím soukromou činost, co potřebuješ ?“ Kazma se usmál, to mnohé zlehčovalo bylo spousta domluvených slov, které říkali, jestli jsi v soukromý, nebo ne.
„Adriana je doma ?“
„To je vskutku pozoruhodná otázka.“
„Tak ji musím zopakovat.“
„Není tu, má na týden voraz, vrátí se za dva dny.“
„A kam letěla ?“
„No, do Pegasu, to nevíš ? Říkala, že si musí o něčem promluvit z Nimue a ještě něco zařídit.“
„Adojásenatonenímožné ! Tak dík, končím.“
„Kazmo ! Kazmo ! Vypnul to, to je jedno.“ Siznar se vrátil ke své práci, ztenčování zásob vinného skladu, jenom trochu.

„Kazmo !“ Zastánal Duamutef a snažil se zvednout ze země: „Víš kolik je ?“
„Vím, u vás je pozdní poledne, u nás pozdní odpoldne. Potřebuju, aby jsi za 36 hodin, byl na těhle souřadnicích.“ Poslal je: „ Zvládneš to ?“
„Eeeeee ?“
„No